Všichni krokodýlové - praví krokodýlové, aligátoři, kajmani a gaviálové - mají dlouhé čenichy a ohromné čelisti. Vypadají jako velké ještěrky, ale mají na rozdíl od nich namísto tenkých šupin velké rohovinové plotny, spočívajících na silných kostěných základech. Na rozdíl od ostatních plazů jsou pokročilí v tom, že mají srdce se čtyřmi komorami jako ptáci a savci a dýchací cesty zcela odděleny od ústní dutiny, jako je tomu u savců. To jim dovoluje držet a kousat kořist pod vodou, zatímco jejich nozdry vyčnívají nad hladinu a dýchání je nerušené.
Praví krokodýlové, jejichž známe asi tucet druhů, žijí v teplých brakických či slaných vodách po celém světě.
 Krokodýlové loví kořist hlavně na okraji vod a jen vzácně pronásledují zvířata na souši. Koušou s obrovskou silou a údery jejich ocasu jsou tak silné, že jimi omráčí zvířata, která se snaží utéci.
 Krokodýl nilský, jeden z afrických druhů, je známý po celá staletí jako obávaný netvor, napadající a požírající děti a dokonce i dospělé lidi. Jako všichni krokodýlové se sluní na březích a vyhřívají svá těla na takovou teplotu, která jim dovoluje pohybovat se úžasnou rychlostí.
 Krokodýl americký se vysytuje od Jižní Ameriky až do Mexika a na jižní konec Floridy. Dosahuje délky nejméně 7 m. Často bývá spatřen v pobřežních zátokách a v širokých ústích a kanálech řek vlévajících se do Karibského moře.
 Krokodýl bažinný, měřící 4 m, se vyskytuje pouze v Indii. Je to velmi hojný druh, ale naštěstí je velmi líný a téměř nikdy nenapadne člověka. V mnoha oblastech Indie je tento krokodýl posvátný.
 Krokodýl trpasličí ze střední Afriky je nejmenším známým krokodýlem. Největší zaznamenána délka tohoto druhu je jen 93 cm. Tito malí krokodýlové jsou pozoruhodní tím, že mají kostěné desky jak na hřbetní, tak na břišní straně těla.

Krokodýl nilský

Krokodýl americký

Krokodýl bažinný

Mají svéráznou postavu s mohutnýma zadníma nohama a silným svalnatým ocasem. Když běží, odrážejí se špičkami chodidel a dělají dlouhé skoky, při nichž ocas vyvažuje tělo. Přední nohy nedosahují vůbec na zem, jsou slabé, jakoby zakrnělé. Někdy si jimi klokani podávají potravu do úst. Jsou býložravci, kteří spásají hlavně trávu nebo listí keřů a stromů.
 Samice mají na bříše velký vak, v němž nosí mládě. Mládě se rodí velmi časně, na úrovni málo vyvinutého zárodku a dosahuje velikosti pouhých 2 až 3 cm i u těch největších druhů klokanů. Ihned po narození se za pomoci matky vyškrábe do vaku, tam se přichytí ústy za mléčnou bradavku, koutky úst mu kolem bradavky pevně srostou a matka mu vstřikuje mléko přímo do úst, protože mládě není schopno samo sát. Ve vaku prodělává mládě dlouhý vývoj a často v něm hledá útočiště i tehdy, když už vyrostlo a pohybuje se samostatně.
 Samci největších druhů klokanů, klokana velkého a klokana rudého, dosahují vsedě výšky člověka a váží až přes 100 kg. V prudkém běhu dělají až 10 m skoky a dosahují rychlosti téměř 50 km za hodinu. Jsou-li zahnáni do úzkých, brání se silnými kopanci zadních nohou, jejichž střední prst je zakončen dlouhým ostrým drápem. Předníma nohama někdy samci mezi sebou zápasí, jako by boxovali.
 Klokani žijí většinou v početných stádech na travnatých stepích. V horách a na skalách žije klokan skalní. V korunách stromů šplhá klokan stromový, který má přední nohy poněkud silnější než ostatní klokani a používá jich při lezení ve větvích. Jedním z nejmenších klokanů je klokan pižmový, který dosahuje pouze velikosti potkana a má podobně jako potkan lysý špičatý ocas. Celkem známe přes 50 druhů klokanů.
 Klokani, stejně jako všichni ostatní vačnatci s výjimkou vačic, jsou rozšířeni v Austrálii.
 
 klokan velký

klokan rudý

klokan skalní

klokan stromový

- je nejvyšší ze všech savců. Někteří statní jedinci dosahují výšky až 6 m. Tato pozoruhodná výška je dána především vysokýma předníma nohama a nápadně protaženým krkem. Tělo žiraf je poměrně krátké a svažuje se příkře dozadu, protože zadní nohy jsou kratší. Kostru dlouhého krku tvoří pouze 7 obratlů, tedy stejný počet jako u všech ostatních savců.
 Žirafy žijí ve stádech, která vede obvykle silný samec. Pravidelně je provázejí ptáci klubáci, kteří jim vybírají ze srsti obtížný hmyz . Žirafy se nemohou dorozumívat hlasovými projevy, protože jsou jako jediní savci docela němé.
 Žijí v Africe jižně od Sahary a obývají především travnaté stepi porostlé vysokými stromy.
Vytvářejí několik ras, které se od sebe liší především tvarem skvrn
 

- je jediným představitelem zvláštního druhu řádu savců Tubulidentata, jehož nejvýznačnějším znakem jsou jednoduché sloupkovité zuby bez skloviny a bez kořenů. Pravděpodobně má blízko k dávno vymřelým primitivním formám, z nichž se vyvinuli kopytníci.
 Vzhledem trochu připomíná vepře a první bílí afričtí přistěhovalci ho také pojmenovali zemním vepřem. Dospělý hrabáč může vážit až 80 kg. Jeho skoro lysé tělo je řídce porostlé tuhými štětinami. Má dlouhý protáhlý rypák, velké ,,oslí'' uši, zavalité tělo a silné hrabavé nohy s mohutnými zahnutými drápy.
 Rozhrabává mraveniště a termití stavby a dlouhým lepkavým jazykem vybírá najednou stovky mravenců nebo termitů, kteří jsou jeho výlučnou potravou. Potravu vyhledává hlavně čichem.
 Vychází ven v noci a přes den spí v zemních norách. V nebezpečí se dovede v okamžiku zahrabat do země, i do velmi tvrdé půdy. Žije ve stepích a při okrajích pouští v jižní Africe. 

- je blízce příbuzná morčatům. Je to největší hlodavec vůbec, který dosahuje váhy až přes 50 kg a jeho tlusté, zavalité tělo je až 130 cm dlouhé.
 Nápadně velká hlava je vyzbrojena mohutnými řezáky. Nohy jsou poměrně vysoké a došlapují na konečny prstů, které jsou místo drápů opatřeny malými kopýtky. Mezi prsty jsou krátké plovací blány. Kapybary rychle běhají a výborně plavou.
 Žijí v početných stádech blízko vody a v bažinách v povodí velkých jihoamerických řek. Živí se převážně vodními rostlinami. Často se ozývají daleko slyšitelným klepáním a skřípáním zubů.
 Jihoameričtí Indiáni je loví pro maso a kromě toho se kapybary stávají nejčastější kořistí jaguárů. Napadené stádo kapybar hledá spásu ve vodě.
 Je čilejší ve vodě než na suchu. 

Způsobem života i vzhledem se velice podobá tučňáku žlutorohému.
Dorůstá do výšky kolem 70 cm a hmotnosti zhruba 6 kg. Tučňáci královští se rozmnožují pouze na ostrově Macquarie a stejně jako ostatní druhy tučňáků tráví velkou část svého života v moři.
Podle názvu bývají často zeměňovány s tučňákem císařským, který je však téměř dvakrát vyšší a několikrát těžší.
Tučňák královský se živí krilem, rybami a dalšími mořskými bezobratlých tvorů.
Hnízdí na plážích nebo na holých svazích pokrytých nejrůznější vegetací.
Hnízdo si staví v podobě mělké díry v písku, kam pokládá rostliny a kameny.
Období rozmnožování začíná s přichodem září, ale úplně rozprouděné je až během října. Samice klade 2 vejce, ale obvykle přežije jen jedno mládě. 

- nazývaný též bengálský

Výskyt : Indie, Bhútán, Čína, Nepál a Bangladéš.

Porosty kolem řek a jezer, listnatý a tropický les - takovéto místa tygr indický obývá.

Potrava : buvoli, gaurové, jeleni a další velká zvířata.

- známý také jako tygr sibiřský

Nejčastěji se vyskytuje na dálném východě - Mandžusko a Korea.

Tajga, husté porosty kolem řek, jehličnté, listnaté a smíšené lesy - zde tohoto tygra nalezneme.

Živí se divokými prasaty, srnci a jeleny, přiležitostné mědvědy. Preferuje i menší živočichy.

Samci váži asi 300 kg, samice 100 kg. Délka těla i s ocasem asi 1,9 - 3,3 m.

Samice je březí 104 - 107 dní, rodí 1 až 5 nebo 6 mláďat.

Tygr ussurijský se doživá 18 - 20 let.

Výborně plave a na lov vychází i za dne. 



                                                                                     

Délka těla: 8 cm
Rozpětí křídel: 20 cm
Hmotnost: do 50 g

Vyskytuje se ve Střední a JIžní Americe (jih USA až do Argentiny), tropické oblasti od Mexika po sever Chile a Argentiny.

Upír obecný se živý výhradně krví teplokrevných živočichů.Upíři nejsou příliš obratní letci a podobně jako kaloni vysílají ultrazvukové signály nižší frekvence. Existuje teorie, že právě toto znevýhodnění donutilo předka upírů, aby se místo chytání hmyzu za letu živil ektoparazity velkých savců. Společně s krví nasátými cizopasníky tak spořádal i větší či menší množství krve hostitele. Dnešní upíři jsou plně přizpůsobeni ke konzumaci krve. Stoličky mají téměř úplně redukované, zato řezáky jsou velmi ostré a slouží k naříznutí kůže hostitele. Správné místo, kam kousnout, pozná pomocí zvláštního tepločivného orgánu, který mají v okolí nozder - zaznamenají tepající krev, kterou nesaje, ale olizuje jazykem - hirudin proti srážení krve.

Přes den se ukrývají na tmavých místech, v jeskyních, v dutinách stromů i v budovách, často ve velkých koloniích, někdy společně s dalšími druhy netopýrů. Vylétávají, teprve když je úplná tma, a hledají hostitele. Létají pomalu a nízko nad zemí.
K hostiteli málokdy přilétají, jakmile nějakého objeví, přistanou na zem a dojdou po čtyřech.

Délka života: nejstarší známý exemplář ve volné přírodě 9 let, v zajetí až 20 let.     

Délka : 3-6 m, ale může být i delší
Hmotnost :1 200 - 3 000 kg

Způsob života : Chování : samotářský, neustále musí být v pohybu
                         Potrava : žere všechny ryby i teplo krevné živočichy, které může ulovit

Výskyt : ve vodách všech světových oceánů, ale přednost dává mořím tropického až mírného pásma. Ojediněle se zatoulá až k břehům jižní Austrálie, Severní Ameriky a Islandu.

Ochrana druhu :Žralok bílý je stále na cestách, není proto možné zjistit jeho početnost a ani se v tomto směru doposud nepodnikaly žádné výzkumy. Předpokládá se jen, že jeho počet nebude nijak zvlášť velký.

V podstatě skoro každý živočich žijící v oceánech je potenciální kořistí žraloka bílého - čím větší, tím lepší. Tuňáci, marlíni (ryby příbuzné makrelám) a mečouni patří k jeho nejmilejším pochoutkám, zatímco lachtany, tuleně a delfíny uvítá spíše jen jako svačinu.
Zoologové se domnívají, že jakmile žralok dosáhne určité délky a hmotnosti, změní od základů své dosavadní životní návyky. Vypadá to, jako by zvíře, které dosud spokojeně žilo v horních vrstvách vody pod hladinou, zničeho nic opustilo své osvědčené lovecké metody a navždy zmizelo v temných hlubinách.